I dnes se za vidinou krásného blahobytu ženou další a další desítky lidí. Po Středozemním moři přijíždějí lodě, naložené imigranty. Některým se podaří dosáhnout břehu, mnohým ale ne. A jak se budou chovat ti, kteří přijeli na mrtvolách svých blízkých? Jaký bude jejich vztah ke krásné Evropě?
Předbíhám příliš. Vlastně bych měl psát jenom o těch, co tu strašnou cestu nepřežijí. Zaplatili pašerákům lidí sumu, která je velká i pro nás; kde ty peníze vzali? Těžko může jít o rodinné stříbro, vždyť má-li v chudé zemi jedna žena sedm dětí a každé z nich sedm dětí, nedá se nashromáždit žádný velký rodinný majetek. Jediné velké peníze jsou ze zahraniční pomoci – nebo z výpalného. Po shromáždění peněz se dali do rukou pašerákům a prožili cestu, o které bychom si možná mysleli, že se přežít nedá. Pak přišlo moře. Převozníci někdy lodě zapalují, jindy fingují jiné nehody, aby mohli trosečníci na některý z italských ostrovů. Je jim vlastně jedno, kolik lidí přežije, hlavně se nesmí nikdo dostat zpátky. Proto někdy imigranty „vyloží“ i na místech, odkud se nikam doplavat nedá. Pak mohou zpátky pro nový náklad, pro nový byznys.
Krásná Evropo, lákavá svým bohatstvím a lidskými právy, je dobré, že máváš šátečkem azylu těm, kdo dorazili živí? Nevidíš ty tisíce utopených? Nevidíš ty, kteří byli zavražděni, aby někdo sehnal potřebné tisíce dolarů na cestu na smrt?
Nemůžeme čekat, že někdo pochytá pašeráky lidí. Při současné poptávce se okamžitě najdou jiní. Navíc země severní Afriky jsou po arabském jaru neschopné nějaké efektivní akce. Nemůžeme čekat ani to, že přesvědčíme imigranty o nebezpečnosti jejich cesty. Pro ně nemá život až tak velkou cenu. Řada je na nás. Jsme jediní, kdo může to zabíjení zastavit.
Jak? Udělat přesně to jediné, co může pašerákům lidí pokazit jejich podnikání. Všechny imigranty, kteří se přeplavili nelegálně přes Středozemní moře, do několika dnů dovézt zpátky. Jedině navrácení pasažéři mohou být pro nové zájemce dostatečným důkazem, že tudy cesta nevede. Ale musí se to týkat všech.
Pravděpodobně můj návrh porušuje právo na azyl. Nikdy jsem nechtěl vyzývat k porušování lidských práv, ale tady říkám – a říkejme, křičme to prosím všichni – že život je víc než představa sociálních dávek. Kdyby vzali tisíce dolarů, které dávají krvavým převozníkům, a investovali je ve své zemi, nemuseli by tam umírat v bídě. Minimálně by se pokoušeli o nastolení nějakého pořádku, aby si mohli naloupené peníze užít, a z toho by profitovali i jejich ostatní spoluobčané.
Nevím, kolik lidí se utopilo během hodiny, ve které jsem psal svůj článek. Nevíme, kolik jich ještě zahyne, než evropští politici pochopí (pochopí-li někdy). Ale přece to takhle nemůžeme nechat.